Štěpán Hřebejk

Štěpán Hřebejk, výzvy mne baví

Trénování mladých házenkářů a stotunové jeřáby mají jedno společné: vyžadují nadšení, týmového ducha a schopnost řešit problémy s chladnou hlavou. Štěpán Hřebejk má díky své profesi bohaté zkušenosti s nejnáročnějšími výzvami, což z něj dělá člověka, který hledá praktická a funkční řešení.

Letos jste z osobních důvodů přerušil trenérskou činnost mladých házenkářů. Vrátíte se k tomu ještě někdy?

Věřím, že ano. Všichni trenéři dobře znají, kolik volného času se musí trénování obětovat. Dvakrát až třikrát týdně tréninky a výjezdy, víkendové zápasy a turnaje, organizování dopravy, příprava a prázdninové kempy, zadávání soupisek atd. Kromě toho jsem tátou dvou sportovců a rád bych svou podporu mezi ně rozdělil rovnoměrně. Syn právě mění klub a přestupuje do vyšší věkové kategorie, což vyžaduje víc cestování, víc tréninků a celkově víc času. Vše skloubit prostě nejde, a tak muselo něco ustoupit.

Kdy jste začal s házenou a kdo byl váš vzor?

To si pamatuji úplně přesně. Jako kluk jsem trávil hodně času u babičky, která bydlela dva domy od sokoláku a sledoval tréninky starších kamarádů. Tenkrát mě přizval trenér Milan Venclíček a od té doby jsem na libčickém sokoláku strávil přes 30 let jako aktivní hráč. Psal se rok 1981 a mě bylo 6 let. Tehdy to nebyl typický indoorový sport jako dnes, začínali jsme na drsném asfaltu, který žádný pád neodpustil. Sám jsem si takto našel cestu, jak hrát házenou jako můj otec.

Jak pokračovala vaše házenkářská kariéra?

S libčickými muži jsme se probojovali do II. ligy a nezbývalo než se uchýlit do azylu v Hostivicích, kde jsme mohli využít komfort kryté haly, jak požadovala pravidla. Hráčskou kariéru jsem ukončil v roce 2012 po častých zraněních, která mi nedovolovala podávat potřebné výkony, a už mě to netěšilo.

A jak jste se posunul na trenérskou lavici?

Ještě v průběhu hráčské kariéry jsem si odskočil trénovat mládež. Později jsem měl dokonce možnost si s některými svěřenci zahrát v jednom týmu. Potěšilo mě, na jakou výkonnost se dostali a že u tohoto krásného sportu zůstali.

Kdy jste začal trénovat libčické žactvo?

Zhruba mezi roky 2019 a 2020. Přiznám se, že to lovím z paměti a beru to podle věku syna, který už je v tom kolotoči od šesti let.

Sledovat mladé hráče, jak během zápasu poslouchají vaše pokyny a pak se bijou za tým je docela zážitek. Jak je dokážete v dnešní době mobilů přesvědčit a zaujmout?

Musíme jim předat nadšení pro sport a touhu po vítězství už si většinou přinesou. Důležité je naučit je týmové spolupráci. Pokud se podaří hrát tak, jak to máme natrénované, získáte si jejich důvěru a zároveň víru, že to děláme správně. Samozřejmě je musíte chválit a ukázat jim, že i se silným soupeřem dokážou hrát skvěle a že prohra není chyba, ale jen cesta k tomu být lepší.

Je v něčem dnešní doba jiná?

Čím dál složitější je budovat tým, ale vývoj nezastavíme. Za nás jsme chodili do stejné školy, vyrůstali na stejném sídlišti, na zápasy jezdili jedním autobusem spolu s dalšími kategoriemi, prostě trávili jsme spolu víc času a právě tam se budovala parta, sounáležitost, tým. Dnes z různých důvodů děti vozí do školy, na zápasy, turnaje a tréninky rodiče a děti se pak potkají až na hřišti. Což je škoda a občas se mi po těch časech zasteskne. Rodiče z toho nevycházejí zrovna nejlíp… To ne, jen se změnila doba. Na jejich obhajobu musím říct, že jsem měl štěstí a setkával se s jejich velkou pomocí, podporou i nadšením a bez toho by to nešlo. To mě naplňovalo optimismem a pocitem, že v tom nejsme sami.

Co z vašeho pohledu sport dětem dává?

Zejména kolektivní sport je super příprava na život. Děti se naučí vypořádat se s prohrou, která pochopitelně bolí. Jít do útoku, nebát se soupeře. Vydat ze sebe všechno. Často se řeší i spory a zároveň vidíte vůli je vyřešit, protože mají stejný cíl. Zklamání, nadšení, euforii, vzestupy a pády, cílevědomost, ambice, to jsou všechno situace, které vás pravděpodobně potkají i v osobním životě a třeba se s tím vším díky sportu dokážete lépe popasovat. A samozřejmě se udržují v kondici, dětská obezita už není jen strašák, je to realita. Opět se dostáváme k obětem doby, každý okamžik bez mobilu je dobře strávený čas. Dětem dnes chybí přirozený pohyb, kvalitní motorika, kterou naše generace získala při společných venkovních hrách. Když jsme mezi sebou jako kluci válčili, lezli po stromech, loupili v sadu zakázané ovoce, utíkali před hlídačem, lezli přes ploty, okupovali všechny možné herní plácky a bez balonu, hokejky, pálky neudělali krok.

Jak s tím pracovat?

Zvláště u nejmladších věkových kategorií je potřeba věnovat velkou pozornost právě motorickým cvičením, přirozenému pohybu během obyčejné hry. Udělat kotrmelec nebo upadnout, aniž by se děti zranily, už bohužel není samozřejmost.

Děláme pro ně v Libčicích dost? Školním dětem chybí pořádná tělocvična, většina libčických sportovišť je starších a příliš se do nich neinvestuje, o sokolovně nemluvě. Co se dá zlepšit?

Je tu obrovský prostor pro užší spolupráci mezi školou a sportovními kluby. Taková provázanost úžasně funguje v jiných městech a profitují z toho všichni. Technické sporty, jako je házená, nemůžete dělat bez odpovídajícího prostředí. Část podzimu, celou zimu a část jara potřebujete trénovat, problémem je nejen chladné počasí, ale i mokrý povrch, který je pro vážná zranění jako stvořený. Děti si zaslouží dobré podmínky a nemůžete nutit rodiče, aby své osmileté potomky několikrát týdně vozili 20 kilometrů tam a zpátky. Strašně důležité je, aby měly kde trénovat úplně malé děti.

Máte osobní zkušenost odjinud?

Během turnajů jsme navštívili hodně moderních sportovišť a tak vidím, že v jiných obcích to jde. Přál bych si, aby se to u nás povedlo také.

Pracujete pro firmu Konecranes and Demag, která vyrábí průmyslové jeřáby. Stavíte stroje, které přenášejí věci vážící stovky tun. Bez jeřábů by se s nimi doslova nedalo pohnout. Jak vůbec vypadá takový den projektového manažera?

Náplní mé práce je zhmotnit to, co naši obchodníci prodali. To znamená zajištění všech subdodávek, jako jsou jeřáby, jeřábové dráhy či ocelové konstrukce, montáž, domluvit nadrozměrnou dopravu, koordinovat připravenost na straně investora, provést zátěžové zkoušky až po uvedení do provozu v součinnosti s technickou inspekcí ČR a samotné předání zakázky. Na úspěšné realizaci a vystavení faktury závisí chod celé společnosti. Kde všude se vlastně vaše zdvihací zařízení montují? Pro běžného člověka je to špatně představitelné. Naše jeřáby můžete najít napříč odvětvími. Od těžkého strojírenství přes energetiku, chemický, ale i potravinářský průmysl. Za jeden z benefitů této práce považuji, že mě zavede na zajímavá místa, která jsou běžnému smrtelníkovi zapovězena.

Co vás na vaší práci baví?

Tato práce mě neskutečně naplňuje, protože je to tvůrčí činnost, která je mi z podstaty vlastní. Vidíte, jak projekt od začátku vzniká, až po výsledný produkt, který dál tvoří hodnoty.

Který film jste v kině viděl naposledy? A doporučil byste ho?

Francouzskou komedii Máme prachy! na libčické plovárně. Byla zima, ale film jsem si užil, ale že by to bylo vyloženě na doporučení, tak to asi ne…

Rozhovor vyšel v FAKT — Srpen 2026.