Vladimír Vrábel

Vláďa Vrábel se vyzná v moderních technologiích

Akční, plný energie a velmi dobře zorganizovaný. Vladimír Vrábel představuje kombinaci disciplíny, analytického myšlení a schopnosti rychle reagovat na nové výzvy. Věci řeší rychle, konstruktivně a s tahem na branku.

Je o vás známo, že hodně sportujete. Kolik sportů vlastně stíháte?

Florbal, fotbal, beachvolejbal, tenis, snowboarding a frisbee. Je toho docela dost, ale sport je pro mě hlavně způsob, jak se odreagovat od práce. Když člověk tráví velkou část dne u počítače, potřebuje občas úplně vypnout.

Většinou to jsou týmové sporty. Jste týmový hráč?

Ano, bez fungujícího týmu nemůžete dosahovat dobrých výsledků a tým je vždycky silný tak jako jeho nejslabší článek. Sport mě hodně naučil. Člověk musí makat, mít disciplínu, soustředit se a zároveň se umět spolehnout na spoluhráče. Když uděláte chybu, tým vás podrží, ale zároveň musíte být připravený podržet ostatní.

Pomáhají vám tyto zkušenosti i v pracovním životě?

Vlastně každý den. Pracuji v IT, kde člověk prakticky nemůže fungovat sólo. Vývoj i řízení projektů vyžadují spolupráci, organizovanost a schopnost rychle reagovat na změny. Musíte věřit lidem kolem sebe, umět si rozdělit práci a hlavně komunikovat.

Svět IT se díky umělé inteligenci radikálně mění. Jak se k ní stavíte – vidíte AI jako příležitost, nebo hrozbu?

Současnost vnímám jako obrovskou příležitost. Zažité principy v IT se rychle mění a právě v tom vidím prostor pro nové možnosti. Umělá inteligence je mimořádně silný nástroj, který dokáže ušetřit spoustu rutinní práce. Zároveň se s ní ale člověk musí naučit správně pracovat a nesmí slepě věřit všemu, co mu nabídne. Trefné je srovnání s ohněm – dobrý sluha, ale zlý pán.

To vyžaduje být neustále v obraze. Není to vyčerpávající?

IT je neskutečně rychlý obor a rozhodně není pro každého. Držet krok se současným tempem změn je hodně náročné. Mě ale právě tohle baví. Rád se učím nové věci, rychle se přizpůsobuju a fascinuje mě, kolik možností nám technologie nabízejí a kolik věcí dokážou zjednodušit – nejen v podnikání, ale třeba i ve fungování obcí.

Dají se moderní technologie využít i při řízení Libčic?

Město má fungovat efektivně, transparentně a uživatelsky přívětivě – stejně jako dobrá aplikace. Rád bych, aby úřad komunikoval jednoduše a informace se k lidem dostávaly rychle a co nejvíce běžných věcí šlo vyřídit elektronicky. Technologie mohou pomoct i uvnitř úřadu – omezit administrativu, lépe pracovat s daty a dát vedení města i občanům lepší přehled o tom, co se ve městě děje.

Tedy digitalizace úřadu nebo máte ještě další konkrétní nápady?

Není to jen digitalizace. Velké téma je energetika. Město by se mělo systematicky zabývat vlastní energetickou soběstačností, například instalací fotovoltaiky na vhodné městské budovy, využitím bateriových úložišť nebo chytrým řízením spotřeby. Pokud technologie dokážou městu dlouhodobě snižovat náklady, měli bychom je využít.

Jaká byla vaše cesta z podhůří Jeseníků až na libčickou Saharu?

Vyrůstal jsem v Hanušovicích v podhůří Jeseníků. Je to městečko podobně velké jako Libčice a také leží u řeky. Základní školu jsem absolvoval tam, potom jsem studoval IT na Střední průmyslové škole v Šumperku a následně zamířil do Prahy na Fakultu elektrotechnickou ČVUT. Studium jsem po několika letech přerušil a přestěhoval se do Libčic.

Libčice se vám tedy zalíbily?

Po pár letech jsme se s manželkou rozhodli, že tady chceme zůstat. Do Jeseníků ale pořád pravidelně jezdíme. Chci, aby naše děti měly se svými prarodiči blízký vztah. Libčice už dnes bereme jako svůj domov i místo, kde chceme, aby naše děti vyrůstaly.

Máte tři děti, které také hodně sportují. Čemu se věnují?

Máme dvě děvčata a nejmladší je kluk. U holek je to házená, gymnastika, tenis a hlavně street dance, který je opravdu nadchl. Nejmladší hraje fotbal, házenou a chodí na gymnastiku. A protože je toho všeho hodně, vedeme děti k samostatnosti. Holky už druhým rokem dojíždějí dvakrát týdně samy do Prahy na tréninky a občas už vyzvedávají mladšího bráchu ze školky a odvádějí ho také na kroužky.

A chodí do libčické základní školy?

Ano, všechny děti chodí do libčické základní školy a jsme tu spokojení. Jako rodič vnímám školu a její fungování velmi prakticky. Je pro mě důležité, aby město škole vytvářelo dobré podmínky a podporovalo její rozvoj.

Rodina se třemi dětmi, náročná práce, sport i trénování žáčků v AFK. Jak to všechno vlastně stíháte?

Loni z osobních důvodů skončili dva trenéři přípravky, a tak jsme si s kamarádem Vojtou řekli, že to vezmeme. Šlo o spontánní rozhodnutí, ale nelitujeme ho. Je to dřina a každý, kdo někdy trénoval děti, to ví. Na druhou stranu je to i skvělý relax od počítače a práce a zároveň tím mohu vrátit něco z toho, co jsem sám jako dítě na trénincích dostával. A jak to stíhám? Někteří kamarádi tvrdí, že chvíli neposedím. Asi na tom něco bude. Ale samozřejmě by to nešlo bez mojí skvělé ženy, která je mi velkou oporou a pomáhá držet celý náš rodinný kolotoč v chodu.

Nesmíme opomenout ani vaši podporu spolků a mladých sportovců. Koho konkrétně sponzorujete?

Snažím se pomáhat místním spolkům i talentovaným dětem. Finančně přispívám na fotbal i házenou a věnuji ceny do tombol na libčických akcích. Loni jsem také podpořil naši sportovkyni Sofii Pekárkovou při její účasti na mistrovství Evropy v Taekwon-Do ITF v Tallinu a taneční skupinu Dancers4You na mistrovství světa v Los Angeles. A vidět radost a úsměv na dětských tvářích je super pocit. Když můžu, tak rád pomůžu.

Rozhovor vyšel v FAKT — Srpen 2026.